Klara doplnuje

Cestu vlakem do Blavy jsme brali tak trochu jako trenink, brzy nas cekaji vzdalenosti treba dvojnasobne priblizne obden. V tichym klimatizovanym eurostaru, kterej trochu pripominal tgv, Vojta spal a ja jsem behem tech ctyr hodin dohrala celyho supermaria. Blava nas prastila mezi oci sedivou spinavou pesti. Nadrazi bylo osklivy a v osm hodin vecer skoro prazdny, venku zebraly nactilety cikanky o mince a ja jsem si predstavovala, co si asi rikaj turisti, ktery na to stejny nadrazi prijizdej behem cesty po stredni evrope. bus nas vezl sericima se ulicema a my jsme si jenom potichu ukazovali na obludny jizvy z dob komunismu- pomniky, oprejskany cinzaky, prapodivny megalomansky palace v centru mesta. Oukej, mozna jsme byli unaveny z vlaku...
Stefanikovo letiste pusobilo spis legracne, vypada jako dvoupatrovej kulturni dum z nejaky horni dolni. Smali jsme se, protoze jsme nevedeli, jak zabijeme dve hodiny do odletu a to jsme jeste netusili, ze letadlo je zpozdeny a tak hodiny do odletu byly nakonec ctyri. Ja jsem je prospala na tvrdejch letistnich lavickach a vojta zase paril gembice.
Do letadla jsme se dostali az kolem jedny. Nastesti jsme neprospali cely dve hodiny letu, stihli jsme se probudit vcas, abychom videli krasnej nocni prelet nad cernomorskejma plazema a mohli sledovat svetelnou stopu mest az k istanbulu.
Letiste bylo peknejsi nez to slovensky, ale ve ctyri rano mistniho casu nam to bylo dost jedno, svalili jsme se opet na lavicky a spali dobry tri hodinky v poloprazdny hale. Kdyz jsem se probrala, hala uz byla plna a prstem si na me ukazovali tri turci ve strednim veku. vzbudila jsem toho space vedle a vydali jsme se k autobusovy zastavce. do centra jsme jeli dlouho, po ceste jsme zase usinali, v metru se kymaceli a kdyz jsme konecne vystoupili na povrch, myslela jsem, ze uz svuj batoh na zadech neunesu. A pak to prislo. Ovanul nas cestrvej vanek od more, kteryho jsem se nemohla nabazit a pak jsme sli a sli dolu po hlavni tride smerem ke galatsky vezi a pak mostu a bylo se vsude na co koukat, az jsem zapomnela na svoji unavu i dvanact kilo batohu. Jak jsme klesali, bylo cim dal tim lip videt do dali a na obzoru se zacaly objevovat uzoucky minarety nejslavnejsich tureckejch mesit. Bylo mi do zpevu a do skoku a Vojta se jenom smal, protoze tohle uz jednou sam zazil pred dvema lety. Na galatskym moste me uchvatila tyrkysova barva more a hejna racku, ktery nam skrehotaly nad hlavama. A zbytek uz vam psat nebudu, protoze to za me udelal vojtech a tak se za zpevu muezzinu z chramu bozi moudrosti, ktera se mi tyci na dosah ruky za zadama, s vami rozloucim a odejdu na sisu, na kterou uz se tesime od vcerejska.