Jak jsme (skoro) videli krokodyla

Kdyz nas autobus v sobotu navecer stoupal strmymi serpentinami bliz a bliz k Mount Abu a my se pomalu blizili k zamlzenym vrcholkum hor, krajina kolem se zdala zase uplne jina nez vsechny predchozi. Po trech dnech v Udaipuru, kde jsem pro davy turistu obcas zapominala, ze jsem v indii a ne ve spanelsku, jsem doufala v par chvil stranou turistickeho ruchu.
Omyl. Z malebneho mestecka na brehu jezera se vyklubala oblibena prazdninova destinace Indu z blizkeho statu Gujarat a atmosfera silne pripominala tu, ktera vladne v lete na machaci. Tocena zmrzlina. Slapadla. Rev. Ozralove. Oslavy Krisnova narozeni, ktere se podle vseho mely konat nasledujici den, navic vysroubovaly ceny pokoju do zavratnych vysin a tak jsme nejprve chteli prchnout I presto, ze jsme meli v zadnicich sedm hodin natrasani po hrbolatych radzastanskych silnicich. Zustali jsme, hlavne proto, ze na nejblizsi nadrazi to bylo daleko a ze jsme doufali, ze treba budou oslavy stat za to. Oslavovat se ale bude az vecer, rekl nam rano recepcni hotelu, tak jsme den stravili prochazkou okolo louze zvane lake nakki, hranim game boye a v zachvatu cestovniho vycerpani a demotivace z vyletu naprd I koukanim na terminatora v hindi.
Pokud se vecer nejake oslavy konaly, asi to bylo kdesi v ustrani, protoze my jsme zadne nenasli, I kdyz jsme usilovne patrali. Az s uderem pulnoci se z mestecka ozvala hlasita hudba, tak jsme jeste rychle povypinali Arnoldy a vybehli zpevu vstric. Dovedl nas k malickatemu krisnovu chramku schovanemu v jedne krivolake ulicce. Trpytivy oltaricek byl oveseny kvetinovymi dary a penezi a verici se postupne prichazeli poklonit. Chvilku jsme se koukali a tak jsme stejne jako ostatni od dobre zeny dostali sladky mlecny napoj a misticku s korenim a okurkou.
V pondeli rano jsme se konecne vypravili podivat se na perlu zdejsiho kraje, z bileho kamene vytesane dzinisticke chramy v Delware. Taxikari nas chteli jako vzdycky natahnout a tak jsme se jim navzdory rozhodli urazit tech pet kilometru pesky. Po silnici jsme sli skoro sami, za nami, jak jsme si po chvili vsimli, vyrazil uz jenom jeden starsi muz v bilem odevu. Po chvilce pokukovani a kradmych usmevu se s nami dal do reci a my jsme byli prijemne prekvapeni, ze monotonni mantru vickantri-hauarju-vocjornejm vystridal rozhovor trochu jineho charakteru. Anglicky moc dobre neumel, ale rozumeli jsme si, vypravel nam o svoji praci horskeho pruvodce, o tom, se v mistnich lesich rostou lecive rostliny a ze se tu po kopcich prohaneji panteri, medvedi I jelen sambar. Ukazoval nam na protejsi svahy, kde bylo mozne zahlednout belostne vezicky chramu. Kdyz jsme prochazeli kolem potoka, zavolala na nej skupinka mistnich, on jim odpovedel a nam jenom rekl ”come”. Sli jsme za ostanimi k vode a nas pruvodce ztisil hlas, pry tam nekde plave krokodyl. Chvili jsme postavali v hloucku a hledali naznaky pohybu na vodni hladine, I kdyz Indove vic nez do potoka koukali na nas. Krokodyla jsme nevideli, ale to nevadi, protoze tam urcite kdesi pod nami byl. Pokracovali jsme po vedlejsi silnicce a na kopci nad nami se tycil maharadzuv letni palac. Hluk taxiku a autobusu se vzdaloval a my jsme si konecne mohli uzivat to ticho, kvuli kteremu jsme sem prijeli. Sedli jsme si na chvilku k jezeru a idyla byla dokonala, koukali jsme se na prikre strane okolnich kopcu a ticho preryvaly jenom pravidelne udery pradlen na protejsim brehu. Nas pruvodce povidal dal a dal o sobe, o ajurvedske medicine a o blizke prirodni rezervaci, kam by nas mohl vzit na trek a nam zacalo dochazet, ze za nami vubec nesel nahodou, ale s jednoznacnym umyslem. Atsi, bylo nam s nim dobre a tak jsme zacali uvazovat o tom, ze bychom se na vylet do kopcu vypravili, I kdyz by to asi nebylo zadarmo. Dohodli jsme se, ze se podivame do tech slavnych chramu, kvuli nimz jsme se rano vydali na cestu a pak spolu s nim dojdeme k branam rezervace. Asi bychom se opravdu na skalnate vrsky podivali a mozna bychom misto krokodyla zahledli aspon medveda, kdyby se ovsem nedalo do deste. Den pote, co jsem vsem do pohledu stacila napsat, ze monzuny jsou vymysl a ze nevime, jak vypadaji, jsme zazili svuj nejvetsi dosavadni indickej slejvak. Tvrdil nam, ze do deseti minut bude pokoj, ale ono lilo a lilo a kdyz po pul hodine konecne dest ustal, my jsme byli na kuzi promokli a klepali jsme se zimou. Z vyletu do kopcu samozrejme seslo a nasi zklamane nalade nepridavaly ani jeste zklamanejsi oci naseho mileho pruvodce.
A tak jsme se vratili zpet. Zbyl nam v ruce ajurvedsky olejicek a prasek, ktery jsme od pana koupili, a vzpominka na ticho na brehu jezera, ktere asi jen tak znovu nezazijeme.