Ve stinu Himalaje

Tak se nam ten blog pres pocatecni motivaci a vase komentare nejak zhroutil a uz to asi nedozeneme. Vojtu uz psani davno prestalo bavit a ja nestiham dopisovat vsechny zazitky zpetne sama.
Od posledniho zapisu jsme toho zazili tolik, ze uz se to vypsat mozna neda a urcite nechce. Videli jsme do kamene vytesanou ucebnici kamasutry, na kolech se projizdeli zelenejma loukama a spinavejma vesnickejma ulickama v khajurahu, ve varanasi se za usvitu snazili najit v kalnych vodach reky gangy tajemstvi zivota a smrti, ktere v sobe po staleti nese. V Bodhgaye jsme dlouhe minuty cekali, az ze svateho stromu, pod nimz pred dvema a pul tisici let dosel Buddha osviceni, spadne list, ktery bychom si dali do pamatniku, obchazeli klastery, thajske, japonske, barmske, kambodzske, a pozorovali tibetske mnichy, jak se cpou nudlovou thukpou a sleduji v televizi zapas kriketu.
Ted bych rada napsala, ze sedime na terase hotelu v darjeelingu a pres cajove plantaze koukame se na zasnezene himalajske vrcholky, ale nemuzu, protoze realita sla nasim ruzovym planum po krku a pretala je jeste pred tim, nez se stihly naplnit. A tak ted sedim ve spinavy internetovy kavarne ukricenyho prasivyho mesta Siliguri, kam jsem se se svym zablokovanym kotnikem sotva dobelhala a pozdravuju vas za vojtu, kterej sem dojit ani nemohl, protoze uz ma treti den horecku. Nedodaly nam ani petatricitky, ktery stale jeste nepolevily, ani skoro ctyriadvacetihodinova jizda vlakem z poutni bodhgayi. V mistni nemocnici jsme pobyli sotva deset minut, vysypali nam do ruky hrst paralenu a antibiotik a my jsme s omluvnymi pohledy zase vycouvali, skoro jsme se stydeli, ze jdeme k doktorovi a jeste neumirame, ne jako ty dve pani, ktere behem nasi navstevy privedli a ktere uz o sobe asi nevedely. Snad to s nama dobre dopadne, horecky opadnou a kotniky se uvolnej a my se brzy prehoupneme pres kopecky, jejichz sedivy vrcholky se uz uz rysujou na obzoru.

O tom, jak Vojta a Klara preze vsechny nesnaze k Taj Mahalu cestu nasli

Kdyz jsme svoje i vase hrichy utopili minuly tyden ve svatych vodach pushkarskeho jezera, vydali jsme se na par dni do hlavniho mesta. Protoze jsme nesehnali listky na vlak, nezbyvalo nam nez ujet tech nekolik set kilometru po silnici. Nas autobus byl lehatkovy a nejen to, lehatko bylo dvojluzkove a uzaviratelne, mohli jsme si tedy uzivat relativni soukromi. Zatimco jsem se snazila usnout, Vojta se koukal z okynka do krajiny, ktera se pomalu norila do tmy. Obcas se nahlas rozesmal, jako vzdycky, pri tech dlouhych tichych pohledech do kraje se zda horecka z cestovani nejopojnejsi.
Ranni Delhi nas uvitalo ruchem, ktery se v nicem nepodobal tomu bombajskemu. V metru bylo ticho a cisto a kolemjdouci se podobali tem, ktere potkavam doma. Podzemni drahou jsme dojeli az k nadrazi v novem delhi, mete vetsiny zapadnich cestovatelu, je tam levno, rusno a opet indicky spinavo. Hledani hotelu bylo zdlouhave a moje nevyspalost zpusobila, ze jsme jich obesli asi deset, nez jsme zakotvili v tom, ktery mel na prosteradle jenom tri fleky a pos polstarem ani jednoho svaba. Volba se ukazala jako prozretelna, protoze jsme v jedne mistosti meli stravit nasledujicich 48 hodin. Proste jsme vypli. Usnuli. Nevzbudili se. A kdyz jsme se vzbudili, otocili jsme se na druhy bok a spali jsme dal. Mesic cestovani si vyzadal svoji dan a tak jsme misto objevovani kouzla velkomesta stravili cele dva dny v olezlem pokoji bez oken.
V sobotu vecer se unava konecne zacala vytracet a tak jsme se rozhodli, ze misto tresnicky na dortu dvoudenniho lenoseni zajdeme do kina. V bibli(rozumej elpecku, rozumej Lonely planet, rozumej pruvodci, bez nejz zadny zapadak neudela v cizine ani krok) doporucovali multiplex na okraji mesta, kam jsme se vydali s nadeji, ze pocet salu zvysuje pravdepodobnost, ze budou davat neco v anglictine. Zazrak se ale nekonal a tak jsme stali pred vyberem jet celou cestu zpatky domu a jit na film v hindi. Jak to dopadlo? Takhle. Za vune hot dogu, popcornu a usrkavani koly jsme dve a pul hodiny sedeli v sale plnem Indu a snazili se pochopit vo co na ty vobrazovce gou. Nastesti, jak si sami domyslite, zapletka nebyla prilis komplikovana, kladas zbouchal zapornaka a vsechno dobre dopadlo. Akorat behem filmu jsme se smalu trochu jinym sekvencim nez ti okolo nas.
Tri dalsi dny v delhi uz probehly podle klasickyho scenare a popisovat vam je nebudu. Prosli jsme se po bulvarech nesoucich jasnou stopu britske minulosti, pozorovali hrace kriketu, potili se v udesnych vedrech a dokonce zasli i do mekace, ou je, odkud jsme ovsem znechucene odesli, protoze ani mc maharadza neunikl indicke (pa)chuti, ktera je v hindustanu vsudypritomna a pred kterou jsme touzili nachvilku prchnout.

Vlak do Agry nam v utery odpoledne sice ujel, ale to nevadilo, protoze jsme v cuku letu zakoupili novy lupen a prilis nelitujice ztracenych trech stovek rupii jsme v poradku dorazili a ubytovali se v hotelu. A pak, mili zlati, jsme Ho ve stredu rano po rozbresku uvideli. To nevadi, ze jenom za vstupny jsme dali vic, nez je nas denni rozpocet a budeme muset jist dva dny suchou rejzi, byli jsme tam a vyfotili jsme ho ze vsech uhlu a sami jsme se pred nim vyfotili ze vsech uhlu a snad na tech fotkach nebude videt, jak jsme plakali dojetim. O velky Taj Mahal.

Dneska jsme si za 200 rupii koupili vecny stesti pro nas nasi rodinu a kamarady a zmenili vsem spatnou karmu. Takze God bless ya people.

Jak jsme (skoro) videli krokodyla

Kdyz nas autobus v sobotu navecer stoupal strmymi serpentinami bliz a bliz k Mount Abu a my se pomalu blizili k zamlzenym vrcholkum hor, krajina kolem se zdala zase uplne jina nez vsechny predchozi. Po trech dnech v Udaipuru, kde jsem pro davy turistu obcas zapominala, ze jsem v indii a ne ve spanelsku, jsem doufala v par chvil stranou turistickeho ruchu.
Omyl. Z malebneho mestecka na brehu jezera se vyklubala oblibena prazdninova destinace Indu z blizkeho statu Gujarat a atmosfera silne pripominala tu, ktera vladne v lete na machaci. Tocena zmrzlina. Slapadla. Rev. Ozralove. Oslavy Krisnova narozeni, ktere se podle vseho mely konat nasledujici den, navic vysroubovaly ceny pokoju do zavratnych vysin a tak jsme nejprve chteli prchnout I presto, ze jsme meli v zadnicich sedm hodin natrasani po hrbolatych radzastanskych silnicich. Zustali jsme, hlavne proto, ze na nejblizsi nadrazi to bylo daleko a ze jsme doufali, ze treba budou oslavy stat za to. Oslavovat se ale bude az vecer, rekl nam rano recepcni hotelu, tak jsme den stravili prochazkou okolo louze zvane lake nakki, hranim game boye a v zachvatu cestovniho vycerpani a demotivace z vyletu naprd I koukanim na terminatora v hindi.
Pokud se vecer nejake oslavy konaly, asi to bylo kdesi v ustrani, protoze my jsme zadne nenasli, I kdyz jsme usilovne patrali. Az s uderem pulnoci se z mestecka ozvala hlasita hudba, tak jsme jeste rychle povypinali Arnoldy a vybehli zpevu vstric. Dovedl nas k malickatemu krisnovu chramku schovanemu v jedne krivolake ulicce. Trpytivy oltaricek byl oveseny kvetinovymi dary a penezi a verici se postupne prichazeli poklonit. Chvilku jsme se koukali a tak jsme stejne jako ostatni od dobre zeny dostali sladky mlecny napoj a misticku s korenim a okurkou.
V pondeli rano jsme se konecne vypravili podivat se na perlu zdejsiho kraje, z bileho kamene vytesane dzinisticke chramy v Delware. Taxikari nas chteli jako vzdycky natahnout a tak jsme se jim navzdory rozhodli urazit tech pet kilometru pesky. Po silnici jsme sli skoro sami, za nami, jak jsme si po chvili vsimli, vyrazil uz jenom jeden starsi muz v bilem odevu. Po chvilce pokukovani a kradmych usmevu se s nami dal do reci a my jsme byli prijemne prekvapeni, ze monotonni mantru vickantri-hauarju-vocjornejm vystridal rozhovor trochu jineho charakteru. Anglicky moc dobre neumel, ale rozumeli jsme si, vypravel nam o svoji praci horskeho pruvodce, o tom, se v mistnich lesich rostou lecive rostliny a ze se tu po kopcich prohaneji panteri, medvedi I jelen sambar. Ukazoval nam na protejsi svahy, kde bylo mozne zahlednout belostne vezicky chramu. Kdyz jsme prochazeli kolem potoka, zavolala na nej skupinka mistnich, on jim odpovedel a nam jenom rekl ”come”. Sli jsme za ostanimi k vode a nas pruvodce ztisil hlas, pry tam nekde plave krokodyl. Chvili jsme postavali v hloucku a hledali naznaky pohybu na vodni hladine, I kdyz Indove vic nez do potoka koukali na nas. Krokodyla jsme nevideli, ale to nevadi, protoze tam urcite kdesi pod nami byl. Pokracovali jsme po vedlejsi silnicce a na kopci nad nami se tycil maharadzuv letni palac. Hluk taxiku a autobusu se vzdaloval a my jsme si konecne mohli uzivat to ticho, kvuli kteremu jsme sem prijeli. Sedli jsme si na chvilku k jezeru a idyla byla dokonala, koukali jsme se na prikre strane okolnich kopcu a ticho preryvaly jenom pravidelne udery pradlen na protejsim brehu. Nas pruvodce povidal dal a dal o sobe, o ajurvedske medicine a o blizke prirodni rezervaci, kam by nas mohl vzit na trek a nam zacalo dochazet, ze za nami vubec nesel nahodou, ale s jednoznacnym umyslem. Atsi, bylo nam s nim dobre a tak jsme zacali uvazovat o tom, ze bychom se na vylet do kopcu vypravili, I kdyz by to asi nebylo zadarmo. Dohodli jsme se, ze se podivame do tech slavnych chramu, kvuli nimz jsme se rano vydali na cestu a pak spolu s nim dojdeme k branam rezervace. Asi bychom se opravdu na skalnate vrsky podivali a mozna bychom misto krokodyla zahledli aspon medveda, kdyby se ovsem nedalo do deste. Den pote, co jsem vsem do pohledu stacila napsat, ze monzuny jsou vymysl a ze nevime, jak vypadaji, jsme zazili svuj nejvetsi dosavadni indickej slejvak. Tvrdil nam, ze do deseti minut bude pokoj, ale ono lilo a lilo a kdyz po pul hodine konecne dest ustal, my jsme byli na kuzi promokli a klepali jsme se zimou. Z vyletu do kopcu samozrejme seslo a nasi zklamane nalade nepridavaly ani jeste zklamanejsi oci naseho mileho pruvodce.
A tak jsme se vratili zpet. Zbyl nam v ruce ajurvedsky olejicek a prasek, ktery jsme od pana koupili, a vzpominka na ticho na brehu jezera, ktere asi jen tak znovu nezazijeme.

O skromnosti toleranci a ekologii.

Zvlastni je, ze jsem se parkrat nachytal, ze menim svoje lehce idealisticky nazory a postoje. Buhvi proc. Asi unavou. Unavou z cestovani, unavou z neustalejch kriku typu Which country? Your name?, unavou z jeste vetsiho sysifosmu nez v cechach. A tak jsme dneska byli hnusny na par Indaku, ktery to nakonec prekvapilo tak, ze se nas optali, proc je ignorujem, takovym prekvapenym hlasem. A tak uz mistama vyhazuju po indicku odpadky z okna autobusu nebo vlaku. A tak s hruzou zjistuju, ze kuli svymu jazycku, kterymu se nechce pit hnusna sterilizovana voda, jsme za dva dny vytvorili hromadku asi 6 plastikovejch lahvi. A obcas me chyta pocit, ze jezdime zbytecne casto riksou, protoze je to levny.

epizoda

Znaveni cekame na svuj nocni vlak na ahmedabadskem nadrazi, ktere i pres pozdni hodinu praska ve svech. Sedime trochu stranou, presto se opet rychle dostavame do centra pozornosti vetsiny kolemjdoucich, kteri na nas ziraji, mavaji, obcas se na neco zeptaji nebo chteji penize. Prichazi dedecek v turbanu a sukni z platna, v ruce drzi fletnu. Nabizi ji Vojtovi a chce mu ji pujcit, Vojta odmita a chvilku pote kroutim hlavou i ja. Ukazuju na nej, rada bych, aby nam neco zahral on. A on se chape svoji pistalky a hraje. Minutu, dve, pak se usmeje a ukloni. Nez mu stacime podekovat, mizi v davu.

Aurangabad, Ellora Caves

Takze moje mila rikala, ze skoncila s psanim ve fazi vlakovyho presunu. Takze ja navazu vystoupenim z vlaku.
Vystoupili jsme z vlaku, rozloucili se s Frantikama, ktery sli ve ctyri rano hledat hotel. My, vetsi skauti, se po temer probdele noci vydali na celkem daleke autobusove nadrazi. Na vrchol zebricku Nejotravnejsi Ind Chart raketove vystoupal motoriksak, ktery s nami v protismeru jel asi 20 minut a opakoval si svou mantru o nedalekym hotelu kam nas odveze. Za 20 rupek, pak slevil na 10 nakonec v zachvatu zoufalstvi nabizel ze nas odveze zadarmo.
Na autobusaku byl zajimavej uklizec, ktery zametl vsechny odpadky na stranu, vytvoril tak uhlednou hromadku z plastu, papiru, ohryzku, pravdepodobne i fekalii, kterou pak jako nejvetsi normalka zapalil. Takze scena vypadala nasledovne: Nastupiste se spoustou Indu, ktery Klare koukaj na prsa, prijizdi autobus, rachotina, beh, skakani, rev, nacpani se do precpanyho autobusu. A za nama jeste 15 lidi nalezlo. Nakonec nas mamincina vychova donutila si stoupnout a pustit tak 2 80ti lety Indky v barevnym sari a jednu utlou zenu, na nase mista. Porad se na nas zubily, snazili neco vypravet, ukazovali z okynka na okolni pametihodnosti. Priroda teda byla ohromujicne krasna. Zeleny kopce, palmy, vsechno se halilo do ranni mlhy. Shodli jsme se, ze takhle si predstavujeme Barmu nebo Kambodzu.
K nasemu velkemu udivu pred vstupem nestala miliarda zapadaku s Lonely Planet v ruce. Vlastne krome vratneho, par policistu a dvou krav tam nebyl vubec nikdo. Nechce se mi pateticky popisovat tento nadherny, skvostny spiritualnem smrdici komplex jeskynnich chramu. Takze vypichnu jen par highlights: Zazpivat si Om v prazdny jeskyni, v pritmi koukat na obrovskyho Buddhu, poslouchat dunici ozvenu sebe sama. Koukat na kravy pasouci se v zeleni. Poslouchat starouckyho uklizece hinduisticky pohadky vyobrazeny na stenach jednoho chramu o Sivovi, Laksmi a Ganesovi a Visnu a Parvati. Videt, co by bez popisu zustalo zahaleny tajemstvim. Pripadat si jako star, kdyz nase tvare ted budou asi v 25 rodinnych albech a 30 mobilech Indu. Pro zbytek informaci kontaktujte prislusne webove stranky.
A na zaver otazka: V kolika lidech se da ujet 30 km v dzipu, ve kterem se v zapadni Evrope jezdi v peti na chatu? Vyherce obdrzi bonpar, stejne jako cela osadka tohoto vozidla.

Mumraj in Mumbaj a prvni jizda vlakem

Stejne jako nevim, kam se v Indii na ulici driv divat, tak nevim, o cem zacit psat. Jsme v Indii u paty den, Bombaj jsme davno nechali za zady a presto se nam skoro nechce psat na blog a vracet se zpatky k prvnim dojmum, ktere uz jsou davno zasunute a prekryte novymi zazitky.
Uz pocatecni jizda z letiste byla silena, rozhrkanym taxikem jsme za tmy jeli tricet kilometru pres cele mesto a nestacili hltat pohled na ulici. vsude davy lidi, stojici, sedici, spici, prodavajici, nakupujici, cumejici, nicnedelajici. Na silnici samozrejme pravidla silnicniho provozu nikdo nerespektuje a tak se vsude troubi a predjizdi a i kdyz to vypada jako jizda smrti, nikomu se nic nedeje.
Prvni den jsme hlavne vydejchavali Bombaj, kterej je neuveritelnej a vycerpavajici a jako se v dubaji nedalo vydrzet kvuli horku, tak tady jsem mela problemy nezacit po patnacti minutach utikat pryc hlavne kvuli nervovymu napeti, ktery vyzadovala obycejna chuze po ulici. PO trech hodinach cekani na krasnym nadrazi victoria terminus jsme zjistili, ze listky do aurangabadu na ten samej vecer uz nesezeneme, tak jsme zakoupili na pozitrek. DRuhej indickej den byl o poznani klidnejsi a bohatsi, videli jsme obrovitanskou poulicni pradelnu, mesitu v mori, ktera se za prilivu stejne jako le mont saint michel stava strovem a barvama zaricici chram bohyne laksmi, plnej vericich prinasejicich kvetinovy dary.
A pak uz cesta na nadrazi a vvvvllllaaaaakkkk. OMG! "Kupe" ma asi 5 metru ctverecnich, je urceny pro osm lezicich lidi a kdyz majitele luzek, treba ja, nejsou schopni vykopat pobehliky, vejde se jich tam az ctrnact. Spi se po dvou, po trech, na zemi, proste vsude. Neprostupnejma vagonama prochazej prodavaci vseho moznyho, caje, sendvicu, baterek, umelohmotnejch spidermanu, ktery si ve dve rano, whatta surprajs, nikdo kupovat nechce. V nasem kupecku cestovali jeste dva Francouzi a tak nase ctyri exoticky tvare brzy prilakaly nekolik Indu, ktery si posedali kam to slo a zacali se s nama vybavovat. Nejdriv to bylo super, asi hodinu jsme se jenom chechtali, ptali se nas na puvod, o kterym nekdo vedel neco a nekdo i min nez nic a pak nam na oplatku vypraveli o Indii oni, kam jit, co si dat k jidlu, jak spravne vyslovovat dekuji, danyavaad, aby clovek nevypadal jako evropska trubka. Min zabavna cesta zacala bejt v okamziku, kdy jsem si uvedomila, ze indaci neminej ani na noc odejit na jim urceny mista,ale hodlaj se s nama podelit o ty nase. na mym luzku zasquatoval ten nejtlustsi z nich, takze jsem za celejch sedm hodin temer nezamhourila oci. no, priste nas ceka jizda asi desetihodinova, tak budu duslednejsi a nepustim k sobe ani jedno neduzive indicke decko.
Nejak mi to psani dnes nejde, tak prenecham zbytek popisu vojtovi. dekujeme za komentare a piste dalsi, at vidime, ze to ctete a ze ma to nase pisalkovani nejakou cenu. namaste z aurangabadu!

Posilam vsem rychlou upocenou(rozumej tricko na zdimani, vlasy jak po sprse a ruce pomazany rostlinnym olejem) pusu z Dubaje. Venku se da vydrzet 15 min, jinak musis jezdit taxikem nebo autobusem nebo se chladit v obchode. Ale az prijedem, budem se chlubit, jak jsme videli Trade Center a hlavne Burj Dubai.. TAk este chvilku v air conditioned cyber cafe a do autobusu na letiste. Zitra mili drazi Bombaj.

Klara doplnuje

Cestu vlakem do Blavy jsme brali tak trochu jako trenink, brzy nas cekaji vzdalenosti treba dvojnasobne priblizne obden. V tichym klimatizovanym eurostaru, kterej trochu pripominal tgv, Vojta spal a ja jsem behem tech ctyr hodin dohrala celyho supermaria. Blava nas prastila mezi oci sedivou spinavou pesti. Nadrazi bylo osklivy a v osm hodin vecer skoro prazdny, venku zebraly nactilety cikanky o mince a ja jsem si predstavovala, co si asi rikaj turisti, ktery na to stejny nadrazi prijizdej behem cesty po stredni evrope. bus nas vezl sericima se ulicema a my jsme si jenom potichu ukazovali na obludny jizvy z dob komunismu- pomniky, oprejskany cinzaky, prapodivny megalomansky palace v centru mesta. Oukej, mozna jsme byli unaveny z vlaku...
Stefanikovo letiste pusobilo spis legracne, vypada jako dvoupatrovej kulturni dum z nejaky horni dolni. Smali jsme se, protoze jsme nevedeli, jak zabijeme dve hodiny do odletu a to jsme jeste netusili, ze letadlo je zpozdeny a tak hodiny do odletu byly nakonec ctyri. Ja jsem je prospala na tvrdejch letistnich lavickach a vojta zase paril gembice.
Do letadla jsme se dostali az kolem jedny. Nastesti jsme neprospali cely dve hodiny letu, stihli jsme se probudit vcas, abychom videli krasnej nocni prelet nad cernomorskejma plazema a mohli sledovat svetelnou stopu mest az k istanbulu.
Letiste bylo peknejsi nez to slovensky, ale ve ctyri rano mistniho casu nam to bylo dost jedno, svalili jsme se opet na lavicky a spali dobry tri hodinky v poloprazdny hale. Kdyz jsem se probrala, hala uz byla plna a prstem si na me ukazovali tri turci ve strednim veku. vzbudila jsem toho space vedle a vydali jsme se k autobusovy zastavce. do centra jsme jeli dlouho, po ceste jsme zase usinali, v metru se kymaceli a kdyz jsme konecne vystoupili na povrch, myslela jsem, ze uz svuj batoh na zadech neunesu. A pak to prislo. Ovanul nas cestrvej vanek od more, kteryho jsem se nemohla nabazit a pak jsme sli a sli dolu po hlavni tride smerem ke galatsky vezi a pak mostu a bylo se vsude na co koukat, az jsem zapomnela na svoji unavu i dvanact kilo batohu. Jak jsme klesali, bylo cim dal tim lip videt do dali a na obzoru se zacaly objevovat uzoucky minarety nejslavnejsich tureckejch mesit. Bylo mi do zpevu a do skoku a Vojta se jenom smal, protoze tohle uz jednou sam zazil pred dvema lety. Na galatskym moste me uchvatila tyrkysova barva more a hejna racku, ktery nam skrehotaly nad hlavama. A zbytek uz vam psat nebudu, protoze to za me udelal vojtech a tak se za zpevu muezzinu z chramu bozi moudrosti, ktera se mi tyci na dosah ruky za zadama, s vami rozloucim a odejdu na sisu, na kterou uz se tesime od vcerejska.

Tak Istanbul..

Tak drazi mili, jsme prave v Istanbulu, v prvni temer mimoevropske internetove kavarne bez carek a hacku(vedeli jste ze jen 5% uzemi Turecka lezi v Evrope?).Takze uzivame kebabu a kebabu s ribickama, krasne modrouciho more, jime takovy jakoby sezamovy bagely, uz mame za sebou Hagiu Sophiu, Modrou mesitu, Bazaar atd. Pro Klaru to urcite byl na zacatku stejnenej narez jako pro me, kdyz jsem v Istanbulu byl pred dvema lety poprvy. Bydlime v hostelu, kterej doporucila Klare nejaka kamaradka, skvelej pan nam lamanou anglicninou vysvetluje jakej je kurz dolaru a my prikyvujeme. Nakonec Klare da na ruku naramek a me penezenku, s obema si da bratrsky biz(libnuti na obe tvare, jak to delaj francouzi). Z okna vidime Hagiu Sophiu, vzdalenou asi 400m(!), proste v centru centra. A za dobrou cenu.

S rodicema jsme toho obehali pri moji prvni navsteve hodne, ale nebyli jsme v Eyupu. Podle ukradenyho minipruvodce je Eyup treti nejposvatnejsi misto Islamu. Dnes byl patek, posvatnej den odpocinku, poledne, cas hlavni modlitby. Zkratka idealni cas videt co nejvic a nejvic se zpotit v dlouhejch mansestrakach(to, aby na nas divne nekoukali, nebo aspon trochu min divnejc, takze si Klara koupila i satek a udelala ze sebe na cas Arabku). Tamejsi mesita byla po dlouhym provolavani z amplionu dvou minaretu rychle bez mista, takze se postupne plnilo i nadvori pred ni, a pak i pred nadvorim. V nadvori jsme oba byli facinovani pohledem na oddil zen(samostatne sedej muzsky, pak mlady holky a zensky). Takze spousta tvari zahalena do spousty barevnejch satku, jedna vedle druhy. Moc hezkej pohled. Chtelo to fotku ale bylo nam trapne. Tak jsme je aspon vyfotili zezadu. Prochazka mezi hroby na mistni kopec a zpet. A domu lodi. Krasny opusteny doky s odstavenejma zrezivelejma verzema parniku, ktery normalne jezdi na Princovy ostrovy a Bospor, kam se chystame zitra. Mimochodem, kdyz je rec o vode, pral bych vam videt plavaci ubor ortodoxnich muslimek.