Ve stinu Himalaje

Tak se nam ten blog pres pocatecni motivaci a vase komentare nejak zhroutil a uz to asi nedozeneme. Vojtu uz psani davno prestalo bavit a ja nestiham dopisovat vsechny zazitky zpetne sama.
Od posledniho zapisu jsme toho zazili tolik, ze uz se to vypsat mozna neda a urcite nechce. Videli jsme do kamene vytesanou ucebnici kamasutry, na kolech se projizdeli zelenejma loukama a spinavejma vesnickejma ulickama v khajurahu, ve varanasi se za usvitu snazili najit v kalnych vodach reky gangy tajemstvi zivota a smrti, ktere v sobe po staleti nese. V Bodhgaye jsme dlouhe minuty cekali, az ze svateho stromu, pod nimz pred dvema a pul tisici let dosel Buddha osviceni, spadne list, ktery bychom si dali do pamatniku, obchazeli klastery, thajske, japonske, barmske, kambodzske, a pozorovali tibetske mnichy, jak se cpou nudlovou thukpou a sleduji v televizi zapas kriketu.
Ted bych rada napsala, ze sedime na terase hotelu v darjeelingu a pres cajove plantaze koukame se na zasnezene himalajske vrcholky, ale nemuzu, protoze realita sla nasim ruzovym planum po krku a pretala je jeste pred tim, nez se stihly naplnit. A tak ted sedim ve spinavy internetovy kavarne ukricenyho prasivyho mesta Siliguri, kam jsem se se svym zablokovanym kotnikem sotva dobelhala a pozdravuju vas za vojtu, kterej sem dojit ani nemohl, protoze uz ma treti den horecku. Nedodaly nam ani petatricitky, ktery stale jeste nepolevily, ani skoro ctyriadvacetihodinova jizda vlakem z poutni bodhgayi. V mistni nemocnici jsme pobyli sotva deset minut, vysypali nam do ruky hrst paralenu a antibiotik a my jsme s omluvnymi pohledy zase vycouvali, skoro jsme se stydeli, ze jdeme k doktorovi a jeste neumirame, ne jako ty dve pani, ktere behem nasi navstevy privedli a ktere uz o sobe asi nevedely. Snad to s nama dobre dopadne, horecky opadnou a kotniky se uvolnej a my se brzy prehoupneme pres kopecky, jejichz sedivy vrcholky se uz uz rysujou na obzoru.