Ve stinu Himalaje

Tak se nam ten blog pres pocatecni motivaci a vase komentare nejak zhroutil a uz to asi nedozeneme. Vojtu uz psani davno prestalo bavit a ja nestiham dopisovat vsechny zazitky zpetne sama.
Od posledniho zapisu jsme toho zazili tolik, ze uz se to vypsat mozna neda a urcite nechce. Videli jsme do kamene vytesanou ucebnici kamasutry, na kolech se projizdeli zelenejma loukama a spinavejma vesnickejma ulickama v khajurahu, ve varanasi se za usvitu snazili najit v kalnych vodach reky gangy tajemstvi zivota a smrti, ktere v sobe po staleti nese. V Bodhgaye jsme dlouhe minuty cekali, az ze svateho stromu, pod nimz pred dvema a pul tisici let dosel Buddha osviceni, spadne list, ktery bychom si dali do pamatniku, obchazeli klastery, thajske, japonske, barmske, kambodzske, a pozorovali tibetske mnichy, jak se cpou nudlovou thukpou a sleduji v televizi zapas kriketu.
Ted bych rada napsala, ze sedime na terase hotelu v darjeelingu a pres cajove plantaze koukame se na zasnezene himalajske vrcholky, ale nemuzu, protoze realita sla nasim ruzovym planum po krku a pretala je jeste pred tim, nez se stihly naplnit. A tak ted sedim ve spinavy internetovy kavarne ukricenyho prasivyho mesta Siliguri, kam jsem se se svym zablokovanym kotnikem sotva dobelhala a pozdravuju vas za vojtu, kterej sem dojit ani nemohl, protoze uz ma treti den horecku. Nedodaly nam ani petatricitky, ktery stale jeste nepolevily, ani skoro ctyriadvacetihodinova jizda vlakem z poutni bodhgayi. V mistni nemocnici jsme pobyli sotva deset minut, vysypali nam do ruky hrst paralenu a antibiotik a my jsme s omluvnymi pohledy zase vycouvali, skoro jsme se stydeli, ze jdeme k doktorovi a jeste neumirame, ne jako ty dve pani, ktere behem nasi navstevy privedli a ktere uz o sobe asi nevedely. Snad to s nama dobre dopadne, horecky opadnou a kotniky se uvolnej a my se brzy prehoupneme pres kopecky, jejichz sedivy vrcholky se uz uz rysujou na obzoru.

O tom, jak Vojta a Klara preze vsechny nesnaze k Taj Mahalu cestu nasli

Kdyz jsme svoje i vase hrichy utopili minuly tyden ve svatych vodach pushkarskeho jezera, vydali jsme se na par dni do hlavniho mesta. Protoze jsme nesehnali listky na vlak, nezbyvalo nam nez ujet tech nekolik set kilometru po silnici. Nas autobus byl lehatkovy a nejen to, lehatko bylo dvojluzkove a uzaviratelne, mohli jsme si tedy uzivat relativni soukromi. Zatimco jsem se snazila usnout, Vojta se koukal z okynka do krajiny, ktera se pomalu norila do tmy. Obcas se nahlas rozesmal, jako vzdycky, pri tech dlouhych tichych pohledech do kraje se zda horecka z cestovani nejopojnejsi.
Ranni Delhi nas uvitalo ruchem, ktery se v nicem nepodobal tomu bombajskemu. V metru bylo ticho a cisto a kolemjdouci se podobali tem, ktere potkavam doma. Podzemni drahou jsme dojeli az k nadrazi v novem delhi, mete vetsiny zapadnich cestovatelu, je tam levno, rusno a opet indicky spinavo. Hledani hotelu bylo zdlouhave a moje nevyspalost zpusobila, ze jsme jich obesli asi deset, nez jsme zakotvili v tom, ktery mel na prosteradle jenom tri fleky a pos polstarem ani jednoho svaba. Volba se ukazala jako prozretelna, protoze jsme v jedne mistosti meli stravit nasledujicich 48 hodin. Proste jsme vypli. Usnuli. Nevzbudili se. A kdyz jsme se vzbudili, otocili jsme se na druhy bok a spali jsme dal. Mesic cestovani si vyzadal svoji dan a tak jsme misto objevovani kouzla velkomesta stravili cele dva dny v olezlem pokoji bez oken.
V sobotu vecer se unava konecne zacala vytracet a tak jsme se rozhodli, ze misto tresnicky na dortu dvoudenniho lenoseni zajdeme do kina. V bibli(rozumej elpecku, rozumej Lonely planet, rozumej pruvodci, bez nejz zadny zapadak neudela v cizine ani krok) doporucovali multiplex na okraji mesta, kam jsme se vydali s nadeji, ze pocet salu zvysuje pravdepodobnost, ze budou davat neco v anglictine. Zazrak se ale nekonal a tak jsme stali pred vyberem jet celou cestu zpatky domu a jit na film v hindi. Jak to dopadlo? Takhle. Za vune hot dogu, popcornu a usrkavani koly jsme dve a pul hodiny sedeli v sale plnem Indu a snazili se pochopit vo co na ty vobrazovce gou. Nastesti, jak si sami domyslite, zapletka nebyla prilis komplikovana, kladas zbouchal zapornaka a vsechno dobre dopadlo. Akorat behem filmu jsme se smalu trochu jinym sekvencim nez ti okolo nas.
Tri dalsi dny v delhi uz probehly podle klasickyho scenare a popisovat vam je nebudu. Prosli jsme se po bulvarech nesoucich jasnou stopu britske minulosti, pozorovali hrace kriketu, potili se v udesnych vedrech a dokonce zasli i do mekace, ou je, odkud jsme ovsem znechucene odesli, protoze ani mc maharadza neunikl indicke (pa)chuti, ktera je v hindustanu vsudypritomna a pred kterou jsme touzili nachvilku prchnout.

Vlak do Agry nam v utery odpoledne sice ujel, ale to nevadilo, protoze jsme v cuku letu zakoupili novy lupen a prilis nelitujice ztracenych trech stovek rupii jsme v poradku dorazili a ubytovali se v hotelu. A pak, mili zlati, jsme Ho ve stredu rano po rozbresku uvideli. To nevadi, ze jenom za vstupny jsme dali vic, nez je nas denni rozpocet a budeme muset jist dva dny suchou rejzi, byli jsme tam a vyfotili jsme ho ze vsech uhlu a sami jsme se pred nim vyfotili ze vsech uhlu a snad na tech fotkach nebude videt, jak jsme plakali dojetim. O velky Taj Mahal.